Historie obce Tuřany a Byseň

                          Rok 1945 část 1

Tento rok je zapsán zlatým písmem v našich dějinách. Je to rok vítězství pravdy a spravedlnosti nad bezprávím a útiskem. Ihned začátek dává tušit, že Němci již melou z posledního. Začínají tzv. pochody smrti. To Němci převádějí tisíce a tisíce lidí z jednoho koncentráku do druhého. Proudy uprchlíků jsou stále větší a větší. Za těmito uprchlíky začínají Němci převádět z ohrožených území vojenské zajatce do tzv. Sudet. Není jediného dne, aby naší obcí neprošly některé z těchto transportů. Jsou to zajatci všech možných národností. Američané, Angličané, Francouzi, Poláci, Rusové, Jugoslávci a Italové. Není možno popsat, jak tito lidé vypadali. Ještě tak Angličané, Američané, Francouzi a i Jugoslávci byli na tom poměrně v té bídě lépe, nežli chudáci Rusové a Poláci. Ti nebyli vůbec považováni za lidi a bylo s nimi zacházeno jako se zvířaty. Na polovic nazí, bosí a hrozně tělesně zbídačeni, ploužili se tito lidé jako stíny.

V naší obci bylo několik těchto transportů ubytováno po stodolách, aby si mohli v noci odpočinouti a hned zase ráno se mohli ploužiti dál.

A tady se ukázala ta pravá česká povaha. Nebylo snad v obci jedné rodiny, která by těmto ubožákům nedala kousek jídla. Vařila se polévka a kdo co mohl, tak dal. Byly také takové případy, že děti doma vzaly poslední kousek chleba a odnesly ho zajatcům do stodoly.

Pokračování roku 1945 bylo doplněno Čeňkem Sirotkem až v roce 1956.

Válečné události posledních měsíců roku 1944 a první čtvrtletí roku 1945 znázorňovaly, že konec války se neodvratně blíží. Den co den, někdy i po celou noc přelétaly naším krajem a nad samotnou vesnicí svazy spojeneckých bombardovacích i stíhacích letadel, ze kterých i v našem kraji byly shozeny bomby, které na polích nadělaly hluboké krátery.

Dne 14 února 1945, přesně ve 12 hodin v poledne, bombardována byla Anglo-Americkými letci naše „matička“ Praha. Bombami byl poškozen nejvíce Emauzský klášter, Faustův dům a různé budovy, hlavně na Král. Vinohradech. Značné ztráty byly způsobeny na majetku ažel i na lidských životech.

Několik dní na to byla znovu letecky napadena továrna ve Vysočanech. Do zdejší obce dne 24 února 1945 byli jako do mnoha jiných obcí v okrese ubytováni ve škole a na hostinských sálech vystěhovalci z východních krajů německých, kterým se muselo říkat „národní hosté“.

Ku konci února 1945 procházelo přes naši obec mnoho zajatců Francouzských, Anglických, ponejvíce však rudoarmějců, kteří byli nejvíce zuboženi. S těmito zajatci bylo zacházeno německými vojíny nelidsky a často i usmrcováni za přijetí cigarety nebo kousku chleba. Například na státní silnici od Slaného k Tuřanům byl německou stráží zcela brutálně zastřelen hladový mladý Francouzský zajatec a shozen do příkopu. Za několik dní v Bysni u Hamouzů byl k smrti umučen zajatý příslušník Rudé armády, který byl pohřben ještě se dvěma zajatci R. A. kteří zemřli v Libovici, na hřbitově tuřanském za zvonicí, ve společném hrobě pohřbeni a byli to:

1. Demiluk Efrem, ruský zajatec č.28761/318. Zemřel 8. 3. 1945 na silnici u Tuřan – téhož dne pohřben na záduš. hřbitově v Tuřanech – II. odd. 5řada č.hr.394 za zvonicí u res.

2. 2.Schankarenko Taras, ruský zajatec č.78592/318. Zemřel v Libovici č. 11 dne 9. 3. 1945 a téhož dne pohřben v Tuřanech – II. odd. 5 řada čís . hr. 395(za zvonicí)

3. 3. Petrenko Štefan, asi 36 letý ruský zajatec – Stalag 6/337 – čís. zajatecké 159.159 – zemřel 10. 3.1945 v Bysni č. 1 a pohřben 10. 3. v Tuřanech, č. hr. 396/II za zvonicí.

S radostí v očích a útrpným úsměvem jsme vítali ty nekonečné tisíce nebohých válečných zajatců Anglických, Francouzských, Srbských, ale zejména Sovětských. Přicházeli doprovázeni odpornými Německými strážemi, vyhublí, špinaví a rozedraní do nemožnosti, často bez košil, bez bot, tetelili se v únorvém chladu, padali únavou, kopáni bezohledně svými biřici. Hladově pásli po každé pohozené kůrce a očima prosili o slitování. Nocovali v Tuřanechu u Knoblochů ve stodole a v Bysni u Knoblochů a Hamouzů též ve stodolách. A tam konečně bylo německým velitelem transportu dovoleno podati těmto ubožákům něco k jídlu. Tam se poznala dobrá a upřímná srdce českých lidí, a kde německý gestapák byl bez citu, dostali zajatci jídlo tajně. Do obce vozili lidé zajatcům jídlo z okolních vesnic, ba i ze Slaného, třebaže to bylo zakázáno. Zajatci prchali a schovávali se v noci po domech a ve dne ve stohách. U mne byl zajatý sov.

učitel schován po několik dnů, až mu dal bývalý četnický strážmistr Himel mapu a v noci pak ukázal mu cestu k hranicím.

V té době byl pociťován citelný nedostatek potravin všeho druhu, ba i pivo zmizelo z hostinců.

Dále zde uvedu ze zápisů v kronice to, co se bezprostředně týká naší obce, nebo okolí.